Trochu vzpomínek, nostalgie i současnosti

Mluvit o Pardubicích jako o městu sportu by bylo jenom nošením dříví do lesa. Je však jistě potěšitelné, že své významné místo v této sportovní mozaice zaujímá také tenisový sport. Tradiční tenisová Pardubická juniorka je velkou naší historií tohoto „bílého“ sportu a nevím, zda některá vyspělá tenisová země se může pochlubit tak krásným a tradičním turnajem mládeže.

Má setkání s Pardubickou juniorkou se ubírají ve třech směrech. Kdysi dávno jsem byl aktivním účastníkem, později jsem doprovázel svého syna Ivana a nakonec jako tenisový funkcionář. Vzhledem ke svému věku a tenisovým zkušenostem se domnívám, že se mohu pokusit hodnotit turnaj, jak se v průběhu mnoha desitiletí měnil a vyvíjel.

V Pardubicích jsem hrál ve čtyřicátých letech. Bez výraznějších úspěchů. Byl jsem jen průměrný tenista a na ty nejlepší jsem prostě nestačil. Tenkrát byla věková hranice do 21 let a ti nejlepší patřili většinou k nejlepším i mezi dospělými. Kvalita hry byla skutečně vysoká. Chci ale zdůraznit něco jiného. Poznal jsem nenapodobiltelnou atmosféru turnaje a byla to pro nás všechny velká událost na kterou jsme se strašně těšili. Samozřejmě to přinášela i doba (válka), hrálo se málo turnajů, bylo málo raket, míčků – ale Pardubice byly Pardubice a pro mladého tenistu vrcholná událost. A to nechci připomínat celkovou atmosféru turnaje, péči organizátorů, večerní posezení U jezírka – ale to bych zabředl do nostalgických vzpomínek a to není smyslem tohoto článku. Jedno je však jisté: všichni si vážili toho, že v Pardubicích mohou hrát a nikdo se bezdůvodně neomluvil. Byla to skutečně vrcholná juniorská událost.

Po více než třiceti letech jsem s manželkou (také bývalá účastnice Juniorky) doprovázel syna Ivana. Musel jsem zaznamenat řadu změn. Pardubice omládly snížením věkové hranice na 18 let v souladu se světem. Samozřejmě se tím nutně snížila kvalita hry. Ale znovu jsem mohl nasávat tu krásnou tenisovou atmosféru mládí, bojovnosti a poznání, že uspět v Pardubicích něco znamená. Ten nezapomenutelný duch Patrdubické juniorky měl i nadále své kouzlo.

A současnost? Jsem poněkud v rozpacích. Důvody? Tenisový svět se mění a mladý tenis přirozeně také. Hraje se množství turnajů doma i ve světě, kde lze získat body a někdy i peníze. Pardubická juniorka se stala „pouze“ mistrovstvím České republiky. Vítězství v Pardubicích je pro někoho velká čest a pro jiného jen účast v jednom z mnoha turnajů. Juniorka ztrácí svou nádhernou dřívější výjimečnost a já se domnívám, že je to škoda. Byl bych moc rád, kdybych neměl pravdu. Můžeme vše považovat za přirozený vývoj tenisu a sportu vůbec. Ale není nám to tak trochu líto?

Dříve se říkávalo, že kdo vyhrál Pardubice učinil první krok do velikého tenisu. Pohled na čestnou listinu pardubických vítězů nás o tom přesvědčuje. Většina z vítězů toho v tenisu mnoho dokázala a jsme hrdi na to, že někteří z nich se dostali až do úplné světové špičky (Drobný, Javorský, Kodeš, Hřebec, Šmíd, Složil, Lendl, Mečíř, Korda, Ulihrach, Navrátilová, Mandlíková, Novotná a další). To jsou jen ti nejlepší, ale celá čestná listina vítězů nás musí naplňovat obdivem a pýchou.

V současnosti asi nemůžeme být zcela spokojeni, ale nezapomeňme, že uplatnění ve světovém tenisu je stále obtížnější. Světové žebříčky dospělých směrem k vrcholu stále mládnou a uplatnění v této konkurenci je nesmírně obtížné; vyžaduje to množství usilovné práce a samozřejmě tenisového nadšení.

Pardubické Juniorce přeji nesmrtelnost plnou mladického zápalu a věřím, že se na čestné listině zase v dohledné době objeví jména, která v tenisovém světě budou představovat nejvyšší kvalitu.

Dr. Jiří Lendl